„Ale já už tě vidím,“ řekla mi…

Představte si, že jste ze sebe právě sundali pohodlné legíny, zimní sněhule a rychle se chystáte hodit na sebe něco slavnostnějšího, upnutějšího a ne tak pohodlného, protože vám už za pár minut začíná vernisáž výstavy v nádherných prostorech v galerii v Písku, na kterou už se několik týdnů těšíte. Ty prostory jsou tam velké, vzdušné a něčím tak krásně slavnostní, že to obrazům dodává úplně jiný rozměr.

„Já mám zase trému. Ale tak to mám před každou událostí. Jsem rozklepaná a asi vždycky budu..“ povídám s nervózním úsměvem Ivance, která má celou galerii na starost.

„Tak jdeme na to. Akademickou čtvrthodinku máme za sebou…“ řekne odhodlaně Ivanka a už taky trochu nejistá vychází se mnou za zvuku příjemně gradující hudby mezi lidi, kteří už napjatě vyčkávají zahájení. 

Přišla ke mně malá blonďatá holčička

Po zahájení, které bylo zábavné (snažila jsem se nervozitu rozrazit svým lehce trapným humorem) i emotivní, když jsem se rozpovídalo o jednom z obrazů, za mnou přišla moje kamarádka Vlaďka se svou vnučkou, která ji držela za ruku a vzhlížela ke mně nahoru. „Ona se na tebe tak moc těšila,“ řekla s hlasem plným pochopení Vlaďka, „slyší o tobě z vyprávění, sleduje se mnou fotky i obrazy, ale naživo tě ještě neměla šanci vidět.“

Klekla jsem si k ní dolů, abychom si byly blíž a objala jsem ji. Bylo vidět, jak je napjatá, nervózní, ale oči jí zářily. Zářily ale trochu jinak, než září dětem, které na výstavách potkávám.

Když jsou kolem vás všichni a vlastně nikdo

„Ona je hodně osamělá…“ řekla Vlaďka. Hned mi došlo, co vidím v jejích očích. Viděla jsem tam naději, viděla jsem tam touhu po tom být slyšena a viděna.

Jako by ji doma úplně nechápali, jako by nebyli schopni vidět její křehkou a něžnou povahu opravdu do hloubky. Jako by zkrátka měla kolem sebe lidi, kteří necítí a ani nedokáží cítit to, co cítí a vnímá ona.

Koukala se na mě, jako by potkala svého člověka. Cítila jsem bolest i radost zároveň, protože ty její velké oči na mě celou dobu koukaly.

Protože jsem sama odmalička vysoce citlivá, o to větší mám pochopení pro děti a dospělé, kteří to také tak mají.

Jak to cítí vysoce citliví lidé

Mám pro to jednoduché přirovnání. Představte si, že normální člověk cítí asi tak rybník emocí. Vysoce citlivý člověk jich však cítí celou přehradu.

Vnímá vše hlouběji, intenzivněji, má to hodně v sobě. Nestačí mu dělat „jen tak něco“, ale potřebuje ve všem hledat hlubší smysl, potřebuje někoho, kdo ho doopravdy ucítí a pochopí. Někoho, vedle koho se může otevřít a být v bezpečí. 

„Ale já už tě vidím…“

Chvíli jsme si povídaly, holčička toho měla hodně na srdci a bylo vidět, jak se ze sebe snaží vymáčknout co nejvíc vět, aby mi to všechno řekla.

Pak se na mě znovu zadívala, nadechla se a s úsměvem sedmiletého děvčátka řekla: „Já tě mám ale moc ráda.“ 

„Prosím tě, jak mě můžeš mít ráda, když mě vlastně neznáš?“ zasmála jsem se a koukla na ni, rukama jsem ji objala ještě intenzivněji.

Znovu se na mě zadívala a řekla jednoduchou větu: „Ale já už tě vidím.“

Uvědomila jsem si hloubku těch slov

V tu chvíli jsem se nad těmi slovy zarazila, polilo mě horko a donutilo mě to se úplně zastavit, i když kolem probíhala bujará vernisáž a sem tam chodila spousta lidí.

„To řekla moc krásně.“ zadívala jsem se na Vlaďku, malou ještě víc přitiskla a musela polknout, abych nějak zabránila slzám.

Slovo „vidím“ mělo v tu chvíli úplně jiný rozměr, protože její oči přímo žádaly o pohlazení, pochopení, pomazlení. Ne na těle. Na duši. Jako by stála vedle někdo a toužebně si přála být „viděna“.

Měla jsem v tu chvíli pocit, že se známe, že víme, jak to obě máme a že si uvědomujeme, že takový je život a ne každý to dokáže cítit tak, jak to cítíme my a že o to víc se takové duše potřebují.

Kdyby to šlo, odvezla bych si ji s sebou domů a zasypala ji lavinou lásky a pochopení. Otevřelo to ve mně pocity té malé Michalky, která si také přála být viděna, jen tomu sama ještě nerozuměla.

Možná to také tak máš

Teď to prosím neberte egoisticky nebo namyšleně. Tomu se celý život bráním, abych nesklouzla někam, kde není pokora.

Spíš se snažím vyjádřit i to, že možná i ty, človíčku, který zrovna čteš tyto řádky, se takhle cítíš.

Možná to máš stejně či podobně a ani si to neuvědomuješ. Možná jsi něčím také osamělou duší, která hledá ty, kteří jí rozumí a doopravdy cítí. A že to je někdy sakra těžký. Já to vím.

Tímto textem jsem chtěla vyjádřit, jak zdánlivě obyčejné věty a momenty mohou mít mnohem větší hloubku. Stačí se jen zastavit a o něco více naslouchat.

Do dneška vnímám ty emoce, které jsem z jejich očí cítila. A děkuji za ten zvláštně krásný okamžik. 

Děkuji ze srdce

Děkuji, pokud jste tento osobní příběh dočetli až sem a zamysleli se nad ním. Budu ráda, když mi napíšete, zda jste se v tom také našli nebo jestli vás něčím inspiroval.

Vaše Míša