Světu drahých kamenů se věnuji prakticky od dětství a nedám na ně dopustit. 🙂

Samozřejmě to nebyla taková ta normální cesta, že je zkrátka začnete milovat a ani nevíte proč… To ne. To bych nebyla já.

Museli si k sobě najít cestu a teprve pak jsem mohla opravdu procítit jejich sílu, protože jsem si říkala: „To je blbost, aby kámen měl nějakou větší sílu a léčil, jak by to přece bylo možný…“

Už jako dítě jsem začala ve škole kolem učitelů vidět auru (nudila jsem se a najednou se mi to otevřelo, no…) a také kolem sebe různé bytosti (klasika – duchy a tak). To tak prostě bylo a mě to bavilo, i kdy jsem se občas dost bála. Mamka se mnou měla zlatou trpělivost, naštěstí mě v tom všem podporovala a to si myslím, že bylo velké plus.

A jak to tak bývá – na začátku duchovna jsou dva typy lidí – jedni jsou „ulítlí“ a hodně citliví, ale chybí jim ukotvení. Druzí jsou víc praktičtí a „tvrdší“, mají k duchovnu větší respekt a déle jim trvá, než se dokáží správně naladit, srovnat a jít výš.

Já jsem byla – jak jinak – ten první typ… :))

A jak jsem vlastně podlehla kouzlu drahých kamenů?

Už přesně nevím, kolik mi mohlo být – asi něco kolem 11 let. Ale tím už si nejsem jistá. Potulovala jsem se uličkami v Jihlavě, kam moje mamka jezdila do práce a občas mě takhle vypustila do města (to víte, pro dítě z vesnice to byl zážitek, protože zatímco u nás v sámošce se musel chleba objednávat den předem a i rohlíky byly na počet, tak tady byl jeden magický krámek vedle druhého).

Tak jsem si takhle brouzdala těmi ulicemi s taškou přes rameno a najednou mě to přivedlo až do obchůdku plného nádherných drahých kamenů. Ze zvědavosti jsem vešla dovnitř a s paní majitelkou si hned začala povídat (byla jsem hodně otevřený až občas naivní díte) :))).

Najednou jsem zjistila, že tam nejsem jen pár minut, ale „trčím“ tam skoro dvě hodiny a vůbec mi to nepřijde. Bylo mi krásně (až tak zvláštně euforicky) a jelikož jsem byla „cíťa na každej prd“, tak jsem cítila tu energii, která na mě šla ze všech stran. Byl to mazec. A tehdy to začalo. Za poslední kapesné jsem si odsud odnesla dva malé kamínky a divila jsem se, jak mi zvláště tepou v dlaních – podobalo se to pocitu, jako když proti sobě přejíždí dva magnety nebo lehkému brnění. Z každého kamínku šla energie trochu jiná, měla jinou stopu a navozoval úplně jiný pocit. Jeden byl jemný, měkčí a další tvrdý a víc cizí. A mně to okamžitě začalo fascinovat. :))

Tehdy mi trvalo i několik minut, než jsem energii z kamene začala cítit, musela jsem se hodně soustředit, pevně ho žmoulat v ruku a hlavně jsem se u toho tvářila smrtelně vážně! 😀

Teď už je to trochu jiné.

Stačí mi se na něj i jen podívat a už vím, jestli je čistý, jaké má v sobě energie a k čemu má pomáhat a je cítit i jeho historie. 🙂 To mě na tom baví a přesně na tomhle zkrátka ujíždím. Miluju hledání nových druhů a naciťování jejich energií. Je to moje vášeň, můj koníček a teď po delší době se to stává i mým živobytím. A já jsem za to moc vděčná. 🙂

Každý kámen má v sobě uloženou historickou informaci předků, duchovních učení i místa, ve kterém se nacházel, a tak v sobě nese spoustu dalších informací a energií.

kameny jsou život

%d blogerům se to líbí: